Zas po delší době
Zas po delší době jsem se dostal ke svému hubnoucímu blogu 
Mé zápolení kolem lehčího kroku je takové střídavě oblačné, takže občas trochu daří a pak zase chvilku ne. Většinou se samozřejmě nedařilo. Když člověk ztratí ze zřetelé své zaměření, tak se z cesty sejde dost rychle.
Užívání jedovatých kytiček ve formě kouzelných prášků na dnu jsem úspěšně zvládl a budu rád, když se jim na nějakou dlouho dobu zase vyhnu. Je to neskutečné svinstvo! Bohužel mi moc nepomohly, ale při pohledu nazpět musím říci, že hlavně kvůli tomu, že jsem se nezdržel některých věcí. Během užívání jedovatých kytiček jsem se absolutně vystříhal pití alkoholu a nasadil jsem si pití nealkoholického piva. Pokud vás postihne dnavý záchvat, vřele doporučuji, nepijte ani nealkoholické pivo. U piva neškodí alkohol jako takový, ale hlavně slad, který obsahuje, takže i když v dobré víře, způsobíte si tím nemalé problémy.
Pivo mi během léta způsobilo řadu opravdu velkých problémů, ale člověk si prostě nedá říct. Konečně jsem zažil, co to je skutečný dnavý záchvat. Raději bych si tuto zkušenost odpustil. Na vlastní kůži jsem zažil to, o čem tolik lidí po Internetu píše. Zimnice, křeče a neskutečná bolest, která se rovnala lámání palce přes koleno, která nastupovala v intervalu několika minut během skoro celé noci. Spouštěčem toto neskutečného zážitku bylo jedno nevinné pivo, které jsem vlastně ani nedopil! Pár týdnů jsem se mu taky proto začal vyhýbat, jako čert kříži.
Úžasný zážitek s mojí milou dnou mi ovšem přinesl zajímavou zkušenost s tím, jak rychle dnavý záchvat zahnat. Při hledání různých babských receptů během noci plné utrpení jsem našel příspěvek v jedné diskuzi, kde diskutér psal o účinku Mattonky, která by měla urychlovat odbourávání kyseliny močové z kloubů. Mattonku jsem vyzkoušel od té doby opravdu mnohokrát a to i v kombinaci s konzumací nebezpečných jídel, které mohou dnu zaručeně spouštět. Naposledy tento týden jsem si vychutnal játrové knedlíčky, které by mne ještě před půl rokem uvrhli do neuvěřitelných bolestí. Nyní jsem to přežil bez sebemenší újmy 
Nyní jsem si našel možnost, jak trochu hřešit u věcí, kterých jsem se vyhýbal, ale musím také najít způsob, jak se znovu inspirovat do své cesty za lehčím krokem. Podařilo se mi vrátit o polovinu váhy zpět. Sice to je lepší než při jiných pokusech, ale poslední dobou se začínají ozývat klouby, že současná váha něco málo pod 140 kg je opravdu neudržitelná 
Ta už zase pár dní jdu po své cestě a snažím se pomalu snižovat svojí znovu nabranou váhu. Bohužel již dva týdny mě trápí dnavý záchvat, který mě postihl po sérii oslav narozenin a svatby, kde jsem se samozřejmě neudržel a začal dal jsem si řadu zakázaných věcí. Dobře mi tak, nemám být občas jak urvaný ze řetězu! Už už to vypadalo, že se toho záchvatu konečně zbavím a nebudu pajdat nadosmrti, když mě ovšem v úterý napadla úžasná myšlenka, dát si k večeři talíř hrachové polévky. Netuším, co se mi to v hlavě urodilo, ale vůbec jsem si neuvědomil, že je hrášek na vrcholu zakázaných látek. No jsem to blbec, samozřejmě hodinu potom, co jsem si vychutnal tu úžasnou polévku, kterou jsem zjemnil kelímkem smetany, jsem začal pociťovat velmi velké problémy.
Dnes, po dvou dnech, kdy mi došly léky jsem se konečně dokopal k doktorce. Bylo tedy neskutečné utrpení se nasoukat do bot a ještě odřídit cestu přes město do nemocnice, ale nakonec jsem tam i přes mírné obtíže při sešlapávání spojky dorazil. Vtipné je, že je to tři dny kdy jsem byl na krvi a podle doktorky byla kyselina močová asi jediné, co jsem měl v normě (sice v horní části normy). To se paní doktorka podivovala, že jeden den mám něco v normě a za pár dní dorazím s palem jak bambule a kloubem u palce zdravě fialovým Byla to ale velmi poučná návštěva. Do teď jsem se držel doporučení své předchozí doktorky a ládoval se prášky Apo-Allopurinol ve zvýšené míře hlavně, když mě to bolelo. Dnes mi bylo vysvětleno, že bych měl při dnavém záchvatu tyto prášky vysadit, že se využívají hlavně při dlouhodobé léčbě. Já jako správný pacient jsem samozřejmě všechny prášky zahodil ve chvíli, když mi bylo hej
Bral jsem sice k tomu při bolestech ještě nějaké revmatické prášky, ale ty jsem dnes nedostal. Paní doktorka se mě ptala, jestli chci prášky nebo raději čípky. Jsem asi staromódní, ale některé části těla se snažím využívat pouze pro vylučování a nikoliv pro přijímání čehokoliv. Zvolil jsem tedy první variantu a to prášky. Prý jsou určené právě pro řešení dnavého záchvatu, tak jsem byl docela potěšen, že mi to snad zabere rychle. Ovšem v lékárně mne opravdu překvapili. Lékárník kladl přítelkyni, když prášky vyzvedávala, na srdce, že si mám pořádně pročíst příbalový leták. Vím, že by se to mělo dělat normálně, ale aby na to v lékárně ještě upozornili, to se mi ještě nestalo, navíc přidal informaci o tom, že pokud se objeví nějaký nežádoucí účinek, tak okamžitě léky vysadit, to samé po odeznění záchvatu také okamžitě vysadit. Je to prý nějaká pěkná … (nevím, jak to napsat slušně ). Dostal jsem prášky které se jmenují Colchicum.
Sedl jsem si tedy v práci ke stolu a podle instrukcí jsem pročetl příbalový leták. Obsah prášků je docela krátký, obsahuje hlavně kolchicin. Pokud někdy budete číst příbalové letáky, je lepší sedět mimo internet, protože popis kolchicinu mě opravdu nadchl … Kolchicin je prudce jedovatý alkaloid, původně izolovaný z ocúnu. Jako malý kluk jsem se jednu dobu zajímal o jedovaté kytičky a na ocún si matně vzpomínám, psali o něm, že je to pěkné svinstvo. Nyní se dobrovolně musím cpát každé tři hodiny tímto blahodárným jedem
PS: Po půlhodině prvního užití začínám být trochu malátný to jsem zvědav, jak dneska pojedu autem domů. To bude pěkná legrace.
Zhřešil jsem!
Můj milý deníčku, připadám si teď jako ve filmech, kde hříšníci přicházejí k padremu, aby dostali rozhřešení za své menší či větší hříchy. To, že jsem se přes svou práci nedostal k tomu, abych skoro půl roku zde nic nenapsal, to raději pominu. Pořád mám hromadu výmluv, proč nemůžu udělat to či ono a psaní do tohoto blogu jsem tak trochu podvědomě hodil velmi dozadu ve svých prioritách. Bohužel co je výrazně horší, dost jsem se vykašlal i na svůj hlavní cíl a to snížení mé, více než extrémní váhy. Svého cíle jsem před minulými vánoci dosáhl a skutečně jsem sundal 20 kilogramů. Ovšem to je tak to jediné, co bych zde mohl napsat pozitivního. Počínaje vánoci, přes Nový rok a různé oslavy svátků a narozenin, které jsem za posledního skoro půl roku absolvoval, jsem do své životosprávy vrátil řadu neduhů, kterých jsem se velmi těžko zbavoval. Kvůli nedostatku času na cokoliv jsem začal pomalu a po troškách vracet do svého jídelníčku některé kalorické bomby, alkohol a nedostatek spánku. Škoda mluvit. Váha při občasných kontrolních váženích pomalu lezla nahoru, ale pořád jsem si říkal … včera jsem si dal víc než jsem měl, ale rychle to teď sundám. No světe div se, nesundal a dnes přišlo první výrazné varování!
Odpoledne se mi ozvala moje milovaná dna. Je to již více jak tři čtvrtě roku, co jsem o ní neslyšel, už jsem vysadil všechny léky a užíval si všeho, co jsem si ještě před nedávnem odpíral. Ale, jak se říká, tak dlouho se chodí pro žrádlo do lednice, až mi z dny prst upadne. Ještě neupadl, ale nemá k tomu moc daleko. Odpoledne mě chytil opět dnový záchvat Ovšem teď je pozdě lamentovat, to si zase užiji pár úžasných dní plných léků a překrásné bolesti, tentokrát levého palce u nohy. Na druhou stranu ale musím říci, že je dobře, že se mi dna zase ozvala. Stihla to přesně v polovině mé zpáteční cesty … dnes ráno jsem měl opět 140 kilo! A stačilo k tomu se jenom na půl roku vykašlat na všechno, co jsem si předsevzal.
Teď mi nezbývá nic jiného, než se znovu pustit do svých starých předsevzetí a znovu vykročit na svou cestu za lehčím krokem.
Cestou domů se musím stavit v obchodě pro třešně, mají na dnu opravdu blahodárné účinky
Začátkem týdne jsem se rozhodl, že si udělám nový zvyk, díky kterému se budu trochu hýbat a to, že začnu chodit s pejskem ráno celou půlhodinu místo rychlých 5 – 10 minut. Nejdříve jsem měl trochu strach, že mě lenost přemůže a vydržím to maximálně první den. Ten jsem navíc neudělal celou půlhodinku, ale jenom 25 minut. Musím se ovšem pochválit, od úterý jsem se svého předsevzetí držel na 100% a tak stejně jako můj pesan můžu být po právu sám sebou spokojený. Je zajímavé, že i pracovní den se díky tomuto pozitivnímu nastartování hned jinak snáší. Sice do práce dorazím o půl hodiny později, ale jsem výrazně více spokojenější a více nabitý energií . Budu muset podobná předsevzetí dělat častěji. Už jsem i jednou vyzkoušel delší večerní procházku, také půlhodinovka z původní deseti minut, tak to asi bude další moje předsevzetí … to bych během krátké doby několikanásobně zvýšil počet ušlých kroků každý den na „čerstvém“ vzduchu.
Chtěl jsem tento týden začít i se squashem, ale kvůli svátku uprostřed týdne z toho nic nebylo. Nevadí, už jsem domluven na příští středu, takže příští týden bude moje velká squashová premiéra.
Skvělé překvapení mi ráno připravila i moje váha. Po více jak týdenním stagnování na 15 kilech jsem se dnes posunul o další dvě kila. 17 kilo jsem za posledních 10 let zhubnul pouze jednou, takže je to zatím můj druhý nejlepší pokus. Ovšem teprve teď jsem zjistil, proč se mi většinou nedařilo. Jednou za čas mě jako každého přepadne „mlsná“ a dám si něco méně zdravého, dokonce někdy i něco výrazně nezdravého Zrovna minulý týden byl na to opravdu skvělý, přepadla mě chuť na řadu lahůdek jako byla svíčková, tatarák (ten bych s mojí dnou zrovna moc neměl), smažený sýr a protože jsem byl pozván na kamarádovu oslavu narozenin, tak samozřejmě i pivo (raději nebudu o tom dvouciferném počtu piv ani mluvit) a brambůrky. No jenom co to píšu tak se červenám, jak se stydím. Ale zase na druhou stranu, když jsem začal s tímto pokusem na hubnutí, tak jsem si řekl, že nebudu nadosmrti na salátu, takže si tu a tam dám něco normálního. Každopádně ten minulý týden jsem toho natěsnal asi dost v krátkém termínu a tak se nejen zastavil můj váhový úbytek na oněch 15 kilech, ale dokonce jsem jeden a půl kila přibral. Upřímně, není se co divit . Ještě, že nejsem v žádné televizní soutěži, už by mě z hubnoucího programu vyřadili.
Přesně v tuto chvíli, kdy jsem něco málo nabral jsem si uvědomil, že jsem se již v takové situaci ocitl. Většinou jsem začal panikařit a snažil jsem se rychle váhu srazit, někdy až drastickými způsoby jako byla jednodenní hladovka. Bral jsem to většinou jako takový povinný trest. Samozřejmě toto nikdy nefunguje a většinou frustrace z neklesající váhy postupně přerostla v rezignaci a opětovné kynutí. Tentokrát jsem se k tomu ale postavil úplně jinak. Za posledních pár měsíců jsem zjistil, že to chce u hubnutí hlavně klid a pozitivní náladu, takže jsem si z toho nedělal žádnou hlavu. Hned následující den jsem si nasadil svojí tradiční kůru … ke snídani jogurt s ovocem, ke svačině ovoce / zelenina, oběd kuře a zeleninový salát, k další svačině jogurt a ovoce, k večeři něco lehkého, např. mozzarellu, zeleninu nebo plátek libového masa a to celé proložené ranní dávkou vlákniny a správným pitným režimem. Po necelém týdnu jsem sundal těch jeden a půl kila a další dvě k tomu. Odteď se už nebojím toho, že bych to znovu nabral, je vidět že to chce při hubnutí chladnou hlavu a hlavně velké nadšení, pak si můžu dopřát občas i svíčkovou
Teď je 5 týdnů do vánoc a k mému novému cíli mi chybí už jenom 8 kilo. Před nějakou dobou bych řekl, že je to holé šílenství, ale těch 17 kilo jsem sundal bez toho, abych se nějak výrazně více hýbal, teď chodím na více na procházky a mám v plánu pravidelný squash, takže toho musím bez problémů dosáhnout.
Thajská masáž
Tak jsem si včera skoro po roce vybral dárek k svátku, thajskou masáž. Zatím jsem o tomto druhu masáží jenom slyšel, tak jsem byl zvědavý, jaké to bude. No jedním slovem to bylo naprosto úžasný. Přestože byla thajská masérka spíše drobnější, cvičila tam se mnou, jako bych nevážil přes metrák, ale jenom pár kilo Pokud máte možnost si někde tento druh masáží vyzkoušet, tak to vřele doporučuji
Můj nový „zvyk“
Včera jsem se rozhodl, že se budu trochu více hýbat. Ideální příležitostí jsou třeba ranní procházky se psem, které většinou absolvuji během deseti minut, jenom aby pes rychle vykonal svou potřebu a já rychle upaloval do práce. Teď jsem se rozhodl to změnit a místo deseti rychlých minut věnovat pesanovi ranní půlhodinku. Těch pár minut navíc mě přeci nezabije, pes bude spokojený a já ve finále také, protože udělám něco sám pro sebe. Krásné rozhodnutí, které jako každé jiné nic nestojí, ale znáte to, pokaždé když se pro cokoliv rozhodnete, vždy se něco stane a je mnohem těžší s tím začít. To, že se tak stane mi bylo jasné hned, jak jsem rozlepil v pět hodin ráno oko. Venku pršelo, dešťové kapky bubnovali na parapet a já uvažoval nad tím, že by nebylo špatné strávit ještě třeba hodinku v posteli. Koho by to nenapadlo, při dešti se spí přeci nejlépe, ale překonal jsem svoje choutky na další spánek a vysoukal jsem se z postele.
To se musí stát zrovna dneska. První den, kdy se chci začít více hýbat a dopřát sobě i pejskovi o dvacet minut delší procházku, musí zrovna pršet. Tomu říkám pech. Ale první překážku jsem překonal, vylezl jsem z postele, takže to nebude tak tragické. Tedy, já podobný boj svádím každý den od doby, kdy jsem se dobrovolně rozhodl, že budu vstávat dříve, abych měl více času na čtení a v práci udělal po ránu více práce. Byla doba, kdy jsem do práce dorazil kolem osmé až deváté hodiny, zmlácený jako pes, bez jakéhokoliv nadšení a chuti do práce. Nyní vstávám výrazně dříve, stihnu věnovat půlhodiny čtení motivačních knížek, teď budu chodit dokonce i na půlhodiny se psem na procházku a ještě do práce dorazím o dobrou hodinu a půl dříve než před tím. Navíc nabitý energií a plný nadšení.
Ovšem s tou půlhodinkou procházky jsem teprve ve své hlavě. Vyrazil jsem do krásného, deštivého rána a celou cestu až na místní malé nádraží, kde venčím svého psa, jsem se sám přemlouval, že jsem se přeci rozhodl a tak bych déšť nedéšť měl udělat ten první krok. Abych to neměl tak jednoduché, tak nepadaly pouze nějaké náhodné dešťové kapky, ale jednalo se o klasický vlezlý déšť, před kterým chcete co nejrychleji schovat. Každý by přeci musel pochopit, že se rozhodnu pro krátkou nebo lépe ještě kratší procházku, protančím se psem nad loužemi a za pár minut budu uhánět směr práce. V poslední době jsem udělal pár „chlapských“ rozhodnutí, ze kterých jsem pak šmahem ruky hodně rychle vybruslil. Kdybych to udělal i teď, tak bych si pak celý den akorát nadával. Tak jsem si řekl „Ne, Davide neštvi mě a padej na tu druhou, delší, část nádraží!“. No vyrazil jsem. Tak trochu jsem čekal, že to bude jak ve správném americkém filmu, ve chvíli, kdy se hlavní hrdina rozhodne k velkému kroku a vykročí, oblaka se rozestoupí, vyleze sluníčko a hrdinovi se hned jde o hodně jednodušeji k jeho vysněnému cíli.
No z toho šoku mě probralo to, že je půlka listopadu a bylo tři čtvrtě na šest ráno, kde by se tu vzalo sluníčko. Déšť se pravda během procházky výrazně změnil, ovšem né tak, jak by to bylo v nějakém tom filmu, ale přesně naopak. Čím déle jsem chodil po odlehlé straně nádraží (samozřejmě nevenčím psa na nějakém nástupišti, je to malé nádraží, kde navíc končí koleje a za ním je docela velký plácek pro venčení psa ), tím více pršelo. Lidé čekající na ranní vlak do práce na mě z povzdálí koukali jako na přízrak. Chodil jsem sem a tam a v dešti vybízel psa, aby lítal sem a tam. To bylo něco pro něj. Máme labradora, což je rasa, která se na vodě doslova ujíždí, takže při možnosti probíhat malými i velkými loužemi byl jako v sedmém nebi.
I přes svůj prvotní odpor kvůli dešti jsem nakonec venku vydržel 25 minut. Nebylo to sice splněné na 100%, ale při představě, že se k tomu ani neodhodlám jsem s výsledkem opravdu spokojen. Dnes jsem to pojmenoval Můj nový „zvyk“ a přitom jsem na delší ranní procházku vyrazil poprvé. To samozřejmě zvyk ještě není, ale zjistil jsem, že stejně jako půlhodinka čtení každé ráno, je ranní procházka na čerstvém vzduchu opravdu výborná věc a nastartuje den ještě o podstatný kus lépe, než když jsem se psem strávil deset a méně minut. A to dokonce i dneska, když pršelo. Teď už se jenom musím snažit, aby se z toho ten zvyk stal
Je to již týden, co jsem při svém hubnutí dosáhl určité „magické“ hranice … sundal jsem již patnáct kilogramů. Tolik jsem sundal pouze dvakrát, když jsem se snažil hubnout. Už se projevilo několik pozitivních dopadů mého snažení. Po opravdu dlouhé době jsem oblékl o číslo menší trička a při procházkách se psem a rychlejší chůzi jsem se přestal tolik zadýchávat. Je to super, dokonce lepší, než jakýkoliv „dárek“, který bych si mohl vymyslet. Není nad to, když člověk vyběhne schody do druhého patra a ani se mi neorosí čelo, natož, abych musel pobírat dech, který většinou zůstal o patro níže.
Po měsíci a půl jsem sundal dalších šest kilogramů a začíná mě to čím dál více bavit. Je to asi nejlepší, když si člověk z hubnutí udělá zábavu. Ještě před nějakou dobou jsem si říkal, jak by bylo skvělé, kdybych měl o pět kilo méně. Dneska jsem svůj cíl splnil třikrát a začínám přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby moje váha nebyla tří číselná, ale pouze dvou číselná. Ano, uvažuji o tom, jaké by to bylo kdybych vážil 90 kilogramů. Určitě to není cíl na měsíc nebo dva, ale budu muset svého nového koníčka hodně opečovávat.
Dal jsem si první předběžné cíle, jak bych toho mohl dosáhnout. Do vánoc jsem si původně dal cíl, že bych chtěl zhubnout na 130 kilo, ale zatím to vypadá, že bych mohl sundat ještě více, proto jsem se rozhodl, že svůj cíl přehodnotím a pokusím se dosáhnout váhy 125 kilogramů. Překopal jsem úplně svůj jídelníček a s tím to hubnutí je výrazně jednodušší, ale je na čase dát tomu trochu více. Takže jsem si pořídil po dlouhé době kecky a rozhodl jsem se chodit pravidelně na squash Tedy squash v mém podání vypadá jako různé věci, jenom ne jako squash. Občas to vypadá jako golf, někdy jako tenis baseball nebo jako okopávání zeleniny. Začnu také více trávit čas s pesanem, já budu mít více pohybu a on bude mít radost, že se dostane více ven.
Do dalších vánoc bych chtěl mít o dalších 35 kilo méně a dosáhnout tak 90 kilogramů. Takovou váhu jsem už jednou měl, myslím že ještě někdy ve škole. Budu muset vymyslet dobrý plán, jak toho dosáhnu, ale je to určitě vynikající motivace něco dělat. Prvních patnáct kilo mám za sebou a v podstatě to ani tolik nebolelo. Takže dalších 45 kilo bych mohl spolknout jako malinu Takže s chutí do dalších kil, do vánoc mě ještě čeká dalších deset kilo.
Třičko XXL
Znáte situaci, kdy vám dojdou ty správné velikosti triček a ze skříně se na vás usmívá pouze hromádka triček, o kterých zaručeně víte, že vám nejsou. Mě se to stalo. Jsem klasický chlap, který zanechává na oblečení viditelné stopy čehokoliv, co zrovna tlačí do pusy a tak se občas stane, že čisté oblečení ubývá výrazně rychleji. Měl jsem před důležitou schůzku a při představě, že tam půjdu jak vypasovaný špekáček ve velikosti XXL byla dosti otřesná. Začal jsem se matně rozpomínávat na cviky, které jsem ještě před nedávnem prováděl s o číslo většími triky a začal přemýšlet, jestli už jsem zhubl natolik, abych na sebe XXL vůbec napasoval.
Ač jsem normálně optimista, jsem v otázce menších velikostí a mé postavy těžký realista. Takže než jsem začal provádění osvědčených chvatů, zabrousil jsem do koše se špinavým prádlem. Třeba bude některé z triček ještě nositelné a nějaká ta menší skvrnka půjde zamaskovat pod stolem. Bohužel. Pokud jsem v něčem přeborník, tak je to ve vytváření skvrn, hlavně těch neodstranitelných
No, nastalo to, čeho jsem se obával. Chopil jsem se prvního černého trika, které jsem našel. Vypadalo opravdu dobře, koupil jsem si ho a nikdy jsem ho na sobě neměl. Moje sádlo rostlo rychleji, než jsem řadu oblečení vůbec kdy použil. Udělal jsem dva první chvaty, které tričko moc neroztáhnou, ale vyzkoušel jsem, kolik se musím ještě snažit. Bylo to skoro nepochopitelné, ale to tričko mi padlo jak ulité. Po dvou letech jsem si mohl obléknout XXL a nevypadá to tak hrozně
To je skvělá motivace k tomu, abych se do toho pustil ještě s větším nadšením. Zatím mám 136 kg, takže jsem od začátku svého rozhodnutí, že zlehčím svůj kroj, sundal 14 kilo a k mému vánočnímu předsevzetí mi chybí už jenom 6. To bych možná mohl splnit svůj plán i na 120%
Síla kakaa
Máte rádi kakao? Kdo by neměl, že. Také patřím k jeho milovníkům. Ovšem dnes ráno jsem zjistil, jak tak dobrá věc, jako je kakao může být zákeřné.
Když jsem zjistil, že mám dnu, tak jsem dostal letáček, kde bylo napsáno, co nesmím, ale jako většina lidí na podobná upozornění moc nedám a raději se osobně přesvědčím, do jaké míry je to či ono škodlivé. Jsem se docela podivoval, když jsem našel kakao na samotném vrcholu věcí, kterých se mám raději vyhnout. Kakaový prášek totiž obsahuje asi dvacetkrát více purinů než játra, která my ale vůbec nedělají dobře na mojí dnu. Samozřejmě protože si tu a tam dám trochu čokolády a to hlavně hořké, předpokládal jsem, že to s kakaem u mě nebude tak žhavé. Ovšem dnes jsem sám na sobě pocítil, že je kakao pro člověka s dnou opravdu mňamka.
Večer jsem si dával krupicovou kaši, oblíbený to dětský pokrm, a co by to bylo za kaši, kdybych si to neposypal trochou kakaa. Abych v rámci hubnutí neudělal nějaký prohřešek, sáhl jsem po klasickém hořkém kakau. Co vám budu povídat, pošmáknul jsem si. Ale to ráno! Ráno jsem nevěděl, jak si mám v posteli lehnout. Při ležení na břiše se můj už značně oteklý palec nemohl dotknout postele, při ležení na zádech mu vadila peřina a když jsem nechal vyčnívat z postele, tak mi div neupadl, asi se moc prokrvoval. No paráda. Provést každodenní rituály byla dnes opravdová slast. Do bačkor jsem se ani nenasoukal, stěží jsem se dosoukal do koupelny a když jsem musel vyběhnout se psem, tak jsem se při obouvání div „smíchy“ neudržel. Toto je věc, kterou miluji na své milované dně. Pokud si myslím, že jsou rána stereotypní, vždy mě ráda přichystá malé zpestření.
Dnes ráno nebylo stereotypní ani trochu. Od samého rána si užívám radosti se svým oteklým palcem. To byste nevěřili kolik legrace si člověk užije při cestě do práce, když musí neustále řadit a mačkat tou správnou novou spojku. Samozřejmě pedál spojky není udělaný tak, aby šel lehce jako plyn a patou se na něj také dost blbě šlape. Normálně mi otékal palec na pravé noze, takže to při řízení takový problém nebyl, ale moje milovaná dnes si dneska ráno řekla NE, dneska si dáme tu druhou, aby to nebyla taková nuda. Je príma se učit pajdat na druhou stranu.
Je to zrovna pár dnů, co jsem si pochvaloval, že mám už nějakou dobu klid. Jako správný pacient jsem se už vybodnul i na braní léků, takže zapadli někde na dně šuplíku pod léky na kucík a rýmičku, zákeřné to mužské choroby, které nás velmi často napadají. Vypadá to, že mě čeká víkend o prášcích a bez jediného doušku pivka.
Na ráno jsem si hned naordinoval sklenici nakládaných třešní, snad mě to rychle rozeženou
Rok a půl „čekání“
Dnes ráno jsem dosáhl váhy 139 kilogramů. Na jednu stranu mohu říci, že jsem na sebe hrdý, od svého posledního rozhodnutí něco změnit jsem dosáhl úbytku váhy 11 kilogramů. Ovšem na druhou stranu jsem na sebe pěkně naštvaný. Tuto váhu jsem měl v dubnu 2009, tj. před rokem a půl. Rok a půl mi trvalo, než jsem se konečně dostal do stavu, kdy jsem se minulý rok rozhodl hubnout. O tomto pokusu se raději nikde moc nezmiňuji, byl to absolutní průšvih. Nechal jsem se ukecat, abych se v rámci propagace místního fitness centra stal jedním ze tří lidí, kteří budou v rámci této propagace hubnout. Všem na očích … to bylo něco pro mě. Z tohoto pokusu nebylo nic kromě pořádné ostudy. Už je to rok a půl, tak věřím, že se už na to zapomnělo. Když si uvědomím, kolik měsíců od doby uteklo, tak jsem na sebe opravdu naštvaný. Celé ty měsíce jsem jenom kynul a kynul. Teď jsem se pustil znovu do hubnutí a během posledních dvou měsíců jsem se dostal na váhu, kterou jsem měl před rokem a půl. Konečně se tedy mohu pustit do hubnutí, které jsem plánoval v dubnu 2009.
